Zvuk

Zvukem rozumíme všechno slyšitelné vlnění. Zvuky vznikají rychlým rozechvíváním vzduchu. Brnkneme-li na napnutou gumičku, uvidíme, jak kmitá a vydává přitom zvuk. Když zastavíme její pohyb prstem, zvuk ustane. Gumička svým kmitáním rozechvívá okolní vzduch. Chvění se šíří vzduchem, a když dorazí do ucha, rozkmitá ušní bubínek a slyšíme zvuk.

Vznik zvuku

Všechno, co kmitá, vydává zvuk. Křádla hmyzu se rychle pohybují tam a zpět, čímž vzniká bzučivý zvuk. Při hovoru rozechvívají hlasivky procházející vzduch.

Šíření zvuku

Vše, co slyšíme, nám k učím došlo vzduchem. Kdybychom z místnosti vyčerpali vzduch, nic bychom neslyšeli. V kosmickém prostoru, kde není vzduch, zvuky neexistují.

Zvuk se však nešíří pouze vzduchem. Chvění se šíří cihlovou zdí, vodou, sklem, betonem a jinými látkami. Voda je zvláště dobrým vodičem zvuku. Velryby a delfíni vydávají zvuky slyšitelné pod vodou na sta kilometrů.

Hlasitost zvuku

Hladina hlasitosti zvuku se měří v decibelech (dB). Čím blíže jsme ke zdroji zvuku, tím je zvuková hladina vyšší (zvuk je hlasitější). Velmi silný zvuk, např. výbuch, nám může poškodit sluch. Hlasité zvuky - i když nepoškodí sluch okamžitě - mohou dlouhodobým působením též přivodit vážné zravotní škody. Populární skupiny a jejich fanoušci mají často poškozený sluch, protože stojí příliš blízko reproduktorů. Ohluchnout však můžeme i následkem příliš hlasitého poslechu sluchátky.

Rychlost zvuku

Vzduchem se zvuk šíří rychlostí okolo 330 metrů za vteřinu. To je asi čtřnásobek rychlosti závodního automobilu, ale jen polovička rychlosti letadla Concorde. Za teplého počasí se šíří zvuk o něco rychleji než za studeného. Pevnými materiály a vodou se zvuk šíří podstatně rychleji než vzduchem.

Vysoké a hlubinné zvuky

Frekvencí neboli kmitočtem zvuku rozumíme počet kmitů za vteřinu. Jednotkou frekvence je hertz (Hz): 1 Hz znamená jeden kmit na vteřinu. Lidské ucho je schopno vnímat zvuky v rozsahu 20 Hz (nejhlubší) až 20 000 Hz (nejvyšší slyšitelný zvuk).